Galerie současného moderního umění Dox se nachází v Praze Holešovicích a my se tam vypravili shlédnout výstavu Brave New World, jejíž název česky zní Skvělý Nový Svět. Lze jen těžko popsat naše pocity. Výstava je velmi netradiční a možná i trochu kontroverzní. Její téma vychází z antiutopických (dystopických) vizí společnosti a její budoucnosti. Pojednává hlavně o osobní svobodě lidí, která byla v minulosti potlačována různými totalitními režimy. Míří však i do naší budoucnosti, kdy se podle autorů výstavy často necháváme ovlivnit médii a spoustu informací o sobě sdílíme na sociálních sítích. Výstava také poodhaluje tajemství genového inženýrství, ale i svět reklamy, či svět lidí tzv. hikikomori, kteří mají strach žít v našem uspěchaném a zrychlujícím se světě. Návštěva DOXu byla podle mne velkým přínosem, díky různým workshopům jsme ji mohli „prožít“ z různých úhlů pohledů a vnímat jí nejen po stránce umělecké. Díky ní jsme si mohli uvědomit priority života, ale i nebezpečí a hrozby dnešního světa.

Myslím, že výstava v DOXu souvisela i s tématem Lidic, chvílemi jsem si představovala svůj život v minulé době. Jaká bych byla? Co by se dělo s mojí rodinou? Kde bychom bydleli? Chodila bych do školy a měla bych vůbec nějaké kamarády? Napadalo mne i také co se odehrávalo v samotných lidech, kteří tuto událost zažili, jak se cítili a nad čím přemýšleli? Je to příliš mnoho nezodpovězených otázek na dobu, kterou jsme si mohli návštěvou Lidic a DOXu nezapomenutelně přiblížit. Tento zážitek byl a bude pro mě velikou zkušeností do života. Ne vždy je mír a svoboda součástí života. Situace, nad kterými mávneme rukou a bereme je za samozřejmost, jsou někdy důležité a ovlivňují nás, my si to ale bohužel často uvědomíme až příliš pozdě.

Napsal /a Kateřina Pardamcová

Dne 21. října jsme se zúčastnili školní exkurze na pietní místo Lidice, kde na nás čekala návštěva Lidické galerie a následně také setkání s velmi charismatickou ženou Marií Šupíkovou – rozenou Dostálovou, přeživší lidické tragédie. Toto setkání bylo opravdu nevšední. Paní Šupíková nás zavedla do svého mládí, kdy jako desetiletá holčička prožívala normální venkovský život až do dne, kdy došlo k lidické tragédii, a ona byla jako jedna z mála vybrána k poněmčení. Její příběh byl opravdu velice dojemný a plný vzpomínek a troufám si říci, že nás každého, ba i maličko, donutil zamyslet se a více si vážit svého života.

Po tomto silném zážitku nás čekala návštěva Lidického muzea, kde byl nad bývalou obcí jako památka na vyhlazení Lidic nacisty, vystavěn památník. V muzeu se nachází expozice, seznamující se životem a osudy obyvatel obce, jejím zničením a poválečnou obnovou.

Nakonec jsme se vydali na samotné místo, kde stávaly staré Lidice. Doprovázeni emocemi a nabyti dojmy jsme pokračovali k sousoší lidických dětí, kolem zbytku zdi Horákova statku, u které bylo popraveno 173 lidických mužů a dále také k jejich společnému hrobu, kde se do výšky tyčil dřevěný kříž.

Odjížděla jsem z tohoto smutného a tragického místa nejen s opravdu silným zážitkem. Měla jsem náhle pocit, že jsem se alespoň přiblížila k pochopení osob, jež zažili tragédii, což jsem při psaní literární práce do soutěže "Lidice pro 21. století", zvládala jen stěží. Jsem moc ráda, že i mezi námi jsou tací, kterým není historie Lidic lhostejná, a pořádají takovouto soutěž, která nás "mladé" vede na cestu za historií, k prozkoumávání tajů dob minulých a k poučení se z chyb, které měnily dějiny.

Z mého hlubokého přemítání o smyslu života mě vytrhl ostrý, uším nepříliš lahodící, zvuk výstřelu, který pronikl do naprostého ticha a na který si člověk jen těžko zvykne, třeba že ho slyší sebe vícekrát. Drásá mnou nepopsatelný pocit naprosté bezmoci. Jako by mi někdo podkopával tu pomyslnou stoličku, na které stojí můj život. Nikdy jsem se nedokázal smířit s tím, že můj otec je mrtvý. A jsou to oni, kdo za to můžou. K smrti jsem je nenáviděl.

Opatrně jsem ze sebe odhrnul deku a neslyšně se zvedl z postele. Matka se sestrou již podřimovaly. Alespoň jsem v to doufal. Mírně jsem pootevřel dveře a přes téměř neexistující škvíru jsem potvrdil své největší obavy. Před domem se opět procházelo několik mužů. Nechápal jsem, co se děje. Proč tu pořád slídí! Ztuhl jsem, srdce se mi rozbušilo tak, jako by snad chtělo vyskočit z těla a fungovat jako samostatný celek. Zachvátil mě pocit vzteku, hrůzy a nenávisti zároveň. Vzpomněl jsem si na svého otce. Jsou zpět.

Okamžitě jsem pochopil, že bych tady neměl být. S tou největší opatrností jsem dveře zase zavřel. Vběhl jsem zpět do postele a ulehl vedle Marušky. Pevně jsem se k ní přitiskl pod dekou, jako by mne to její maličké tělíčko mohlo ochránit. A v tu chvíli se dveře rozletěly. Do domu proniklo ostré světlo a dovnitř vběhlo několik mužů. Místností se rozlehl řev. Začali shazovat všechny věci, prohledávat šuplíky, ničit nábytek. Dům byl v mžiku vzhůru nohama. Jedna z těch černých postav se drze sápala po rozespalé matce a odváděla ji vzlykající směrem ke dveřím. Naprosto jsme nechápali, co se to děje. „Mami!“ rozkřičela se nechápající Maruška, které se po tváři koulely slzy o velikosti hrachu. Muži objevili matčiny zásoby jídla, které ukrývala ve skrytém výklenku kuchyně, i rádio, na kterém jsme poslouchali vysílání z Anglie.

Nocí bylo již jen slyšet kvílející zvuky kol nákladního vozu, který odvážel tři postavy. Tři postavy, které se spíše jen podobaly stínům, aby stíny už zůstaly navždy.

Oceněná práce v soutěži Lidice pro 21. století pro rok 2015, v mladší kategorii (11-14 let).

Napsal /a Natálie Neubauerová

V galerii je několik záběrů z výchovného koncertu Wild Sticks, který se konal 8. 10. 2015 a zúčastnily se ho 3. - 5. třídy.
Atmosféra byla parádní, děti se zapojily v hledišti i na koncertním pódiu.

Napsal a Jaroslava Kurzová

O nešťastné události a následující tragédii přišel žákům osmých ročníků povyprávět známý český novinář a fotograf Václav Vašků. Od roku 2005 byl fotografovat v okolí jaderné elektrárny celkem třináctkrát. Podílí se i na natáčení filmů zachycujících život lidí, kteří odmítli zakázanou zónu opustit či dodnes bydlí v těsné blízkosti.
V roce 1986 v tehdejším Sovětském svazu explodoval čtvrtý reaktor jaderné elektrárny Černobyl a radioaktivní mrak těžce zasáhl celou Evropu. Kolem Černobylu vznikla zakázaná zóna, do které ještě dnes nesmí nikdo nepovolaný. Nejen havárie, ale také zatajování vážnosti situace mělo a stále má následky, se kterými se potýkají lidé až ve Velké Británii.
Za zprostředkování přednášky, která byla pro žáky zdarma, děkujeme sdružení Jihočeské matky.

Napsal a Hana Farníková

2. ČÁST VÝSTAVY ŽÁKŮ ZŠ DUKELSKÁ
„750 ROKŮ OD ZALOŽENÍ ČESKÝCH BUDĚJOVIC“

Dvoudílný výstavní cyklus pokračuje druhou částí v Galerii Mariánská v bývalých kasárnách v centru Českých Budějovic. Expozice zahrnuje výtvarné práce žáků Základní školy Dukelská na téma „750 roků od založení Českých Budějovic“. Vstupné na tuto výstavu je zcela dobrovolné a bude věnováno výtvarnému ateliéru ZŠ Dukelská.

Dne 10. 11. v 17:00 proběhla vernisáž, která zahájila druhou část tohoto výstavního cyklu. V expozici jsou nově umístěny nejen obrazy ale např. i loutky. Návštěvníci si ji mohou prohlédnout v přízemí Galerie Mariánská do 3. 1. 2016. První část dvoudílného výstavního cyklu probíhala od 7. do 31. 10. 2015 a během této doby si ji prohlédly stovky návštěvníků.

Více o výstavě slovy paní učitelky Evy Kubalíkové, za výtvarný ateliér ZŠ Dukelská: „Celý rok žijeme oslavami našeho města, i výtvarný obor na naší škole se přidal k mnoha gratulantům. Děti chodily na procházky, všímaly si dávné i současné architektury, poslouchaly příběhy a pověsti. Vznikaly obrazy všech velikostí, příběhy k neuvěření, plastiky unikátních tvarů. Malí umělci zužitkovali vše, co je jim vlastní – nadšení, bezbřehou fantazii a výtvarné techniky všeho druhu. Jak se to dětem povedlo? Slovy učitelky: „Na jedničku s hvězdičkou.“ A Vy, zajděte se na výstavu do krásných prostor Galerie Mariánská podívat. Potěšíte především vlastní duši čistou a nezištnou krásou.“

Provozní manažerka Galerie Mariánská Radka Novotná zahájila vernisáž slovy: „Jsme rádi, že v prostorách naší galerie vystavujeme nejen díla významného katalánského umělce Salvadora Dalího, ale zároveň podporujeme mladé talenty a umělce Českých Budějovic.“

Tisková zpráva Galerie Mariánská

Napsal Tisková zpráva GM

Jednoho nesychravého listopadového odpoledne nezůstali doma a vrátili se do školy! Chtěli si dát pizzu k večeři, chtěli se v noci fotit na náměstí, chtěli se dívat na film, válet na žíněnkách a blbnout s tablety. Chtěli křičet na školní chodbě, chtěli jít spát o půlnoci, chtěli si druhý den schrupnout na lavici ve vyučování. Chtěli prostě ve škole dělat hustokrutopřísný věci.

Chtěli pochopit, proč byl Hus tak zapálený a proč byl zapálený. Zjistit, kdo byl kdo v tom středověku, jak se tam snášeli a snášeli majetek, nesnášeli a bojovali, proti sobě, ale i za pravdu. Až za ni třeba položili život. Bylo to dlouhý a bylo to dobrý. Díky všem, co přišli.

Napsal a Jana Bártová