V prvním květnovém týdnu jsme se zúčastnili Interaktivní prohlídky Jihočeského divadla, 6. A v pondělí a 6. C v úterý. Prostory divadla jsme poznávali formou bojové hry, při které jsme plnili celkem šest úkolů – pohybovali jsme se podle mapek, hledali šifry a luštili křížovky. Dozvěděli jsme se zajímavé informace o divadle, jeho historii a seznámili jsme se s divadelním slangem.
V bojovce zvítězili překvapivě oba dva dny kluci, my holky jsme se umístily hned za nimi, o jeden bod.
Potom následovala prohlídka zákulisí divadla s panem Františkem Řihoutem, který nám pomáhal při plnění úkolů a my ho po pojmenovali „chodící encyklopedie“. Podívali jsme se do šaten hereček i herců, prošli různé chodby, kam se běžný divák divadla nedostane. Mohli jsme se podívat poklopem v podlaze pod jeviště. Nejvíc se nám líbilo v baletním sále, kde byla spousta zrcadel.
Návštěvu divadla jsme si všichni pěkně užili.
Rozálie Malinková, 6. A

Napsal /a Rozálie Malinková, 6.A

Operníci, opernice trénovali převelice…
V odpoledních hodinách se do školy vrátily děti navštěvující sbor Hlásek a hudební dílny 7. ročníku, aby se důkladně připravily na květnové vystoupení ve dvou kratičkých operách O dvanácti měsíčkách a v Budulínkovi.
Zkouška to byla náročná, ale odměnou všem zúčastněným bylo strašidelné putování po chodbách školy a následné přenocování v tělocvičně.
Držte nám pěstičky, aby se dílka vydařila a přijďte si nás poslechnout 10. května na Jarním koncertě!

Tým malých - velkých hudebníků a L. Polická

Napsal /a Ladislava Polická

Vaše představy o našem lyžáku? Nevypadaly nějak takhle?
Brzké vstávání, otravní učitelé, neustálé lyžování ve skupinách, jídlo, které nechutná nejlépe, znova nudné lyžování ve skupinách, nudná večerní přednáška, skoro žádné osobní volno a brzká večerka. Nuda, nuda, šeď, šeď.
Tak takhle to určitě nebylo. Vstávali jsme v 7.15, poté jsme šli na dobrou snídani, byly vždy čerstvé rohlíky, musli a jogurt. Po snídani jsme šli 2 kilometry na svah, lyžovat. První den jsme byli rozděleni do skupin podle toho, jak kdo umí lyžovat. Některé jízdy byly ve skupinách a snažili jsme se zdokonalovat. Také jsme měli hodně volných jízd.
Jídlo bylo výborné, vždy nám všem chutnalo. Jednou nám uvařili rýžový nákyp, někteří z naší třídy ho ale nejedli (asi to na ně byla moc velká delikatesa), a tak nám pan kuchař udělal lívance. Mňam.
Také stojí za zmínku ubytování. Bydleli jsme v krásném velkém hotelu s nádhernými pokoji (pozn. Ve skutečnosti se jedná o malý útulný penzion, pisatelky byly ale zřejmě tak unešeny, že v jejich představách vypadal větší). Krásný velký hotel to byl ovšem jen do doby, dokud v něm nebydlela naše třída!!! To by ani nebyla 7. B, aby se něco nezničilo. Třetí den se na zdi objevil flek. Do dneška nikdo neví, kdo to byl (ten flek). A tak nás za něj chtěli učitelé potrestat. Čtvrtý den jsme museli šlapat pěšky čtvrtku kopce, kde se lyžuje. Nikdy nikoho nenapadlo, jak je dlouhý, protože jsme se vždy předtím vezli nahoru vlekem.
Vraťme se zpět k přednáškám. Měli jsme jen dvě, první byla o lavinách, byla zajímavá a zároveň jsme se naučili něco nového, zíííív. Druhá přednáška byla přímo od pána (sexy záchranář ;-), který pracuje na horské službě. Říkal nám, jak to tam chodí a ukazoval nám věci, které používají při zásahu.
Také jsme se dívali na filmy, jeden se jmenoval Sněženky a machři (proti tomu filmu byl náš lyžák vážně klidný ;-) a ten druhý se jmenoval Sexuální praktiky pozemšťanů (hodně jsme se u toho nasmáli, nojo puberta).
Nesmíme zapomenout na naši běžkovyjížďku. Nejprve jsme se rozdělili do 2 skupin. Učitelé nás učili, jak se otáčet ve stopách atd. Také nás vzali na zasněžený kopec a ten jsme museli sjet. Skoro všichni jsme spadli, a někteří z nás se nemohli ani zvednout.
Další den (po návratu 2. skupiny) se někdo rozhodl jet na dlouhou vyjížďku s panem učitelem Jarešem. O několik hodin později tato skupina končila vyjížďku na lyžařském svahu. Sjížděli ho dolů! To si dokážete představit, jaké to byly pády. Samozřejmě my ostatní na sjezdových lyžích jsme se jim smáli ;-).
Skoro každý večer pan učitel Jareš sestříhal video z celého dne a večer jsme si ho pouštěli… Někdy (vlastně vždycky) jsme dostávali z našich pádů nezastavitelné záchvaty smíchu ;-).
Poslední dva dny jsme soutěžili, první soutěž byla s běžkami, kluci jeli 3krát a holky 2krát vytyčenou trasu. Druhý závod byl na sjezdových lyžích, ale byl hrozný sníh, celý zamrzlý a na částech kopce byla vidět i tráva. Takže se nedalo moc dobře jezdit.
Poslední večer byla diskotéka a během ní i různé hry. Opravdu jsme si to užili. Těsně před tím, než jsme odjeli, nám učitelé rozdali diplomy. Diplomy byly za první tři místa v soutěžích, a aby to nebylo ostatním líto, rozdávaly se i diplomy za různé vlastnosti, například „usměvavá lyžařka“, „slečna pluhařka“, „nejvášnivější tanečnice“ atd.
Byl to ten NEJLEPŠÍ lyžák s NEJLEPŠÍMI učiteli!!!

Na závěr učitelé, kteří to s námi přežívali, a kterým tímto chceme moc poděkovat za jejich nervy: Hana Farníková, Jakub Jareš, Lenka Hromadová a Vladislav Beňadik.

Simona Dánová, Agáta Dopitová, 7. B

Napsal y Simona Dánová a Agáta Dopitová

14. ledna 2016 jsme se shromáždili v Alšově ulici s celou výbavou na lyže a s pořádně velkými kufry. Po chvilce čekání přijel autobus, my naložili kufry, tašky, obaly s lyžemi, lyžáky, učitele a vesele nastoupili do autobusu. Mohlo se vyrazit na Hutě. A taky se vyrazilo. Juchú!!! Konečně týden bez rodičů! Než jsme stihli spořádat batoh sladkostí, už jsme tam byli.

Po příjezdu jsme se ubytovali v nádherném penzionu U Studeného potoka, z kterého se nám na konci kurzu vůbec nechtělo. Rozdělili jsme si pokoje a začala panika. Kde mám kamaráda a kde kufr? Po rychlém vybalení věcí jsme se vydali na obhlídku k vleku U lesa. Tam jsme totiž následně celý týden lyžovali. Procházka se samozřejmě neobešla bez trošky toho koulování, strkání do sněhu, a strkání sněhu do obličeje. Nebo obličeje do sněhu? Na chatu jsme se vrátili až za tmy (takže chvilku po poledni, nebo tak nějak). Při zouvání každý ze svých bot vylil alespoň 1 litr rozpuštěného sněhu. Botárna začala sloužit jako bazén. Pak už nás čekala jen večeře a spaní.

Druhý den už se šlo na svah. Nejprve jsme se rozdělili do 3 družstev (první  učila paní učitelka Farníková - bylo s ní spousta zábavy a moc nás to s ní bavilo, druhé učila paní učitelka Hromadová - bylo s ní spousta zábavy a moc nás to s ní bavilo, I když jsme ji předtím vůbec neznali, třetí učil p. učitel Jareš - bylo s ním spousta zábavy a moc nás to s ním bavilo, perfektně naučil lyžovat ty, kteří začínali. Zpočátku s námi nelyžoval pan učitel Beňadik, protože měl něco s nohou (asi výmluva), ale pak začal a byl taky moc super. V těchto skupinách se lyžovalo po dobu celého kurzu. Lyžování se nám hodně líbilo a myslíme, že i učitele.

V neděli nastal "odpočinkový" den - ráno se šlo běžkovat (ale běžkovalo se i jindy, někdo i víckrát) a odpoledne se šlo na procházku. Tedy samo se nešlo, my jsme šli. Každý večer jsme měli zajímavou přednášku (např. o lavinách, o Šumavě, o lavinách na Šumavě ne…) nebo jsme si pustili film. Celý týden jsme měli dokonalé počasí, jeden den bylo až -16 stupňů Celsia, ale nám to nevadilo, lyžovat jsme šli taky, stačilo se pořádně nabalit :).

Předposlední den se jako vždy uskutečnily závody na lyžích a poslední den i závody na běžkách. Všechno nakonec příjemně zakončila diskotéka. Lyžák byl bájo!!! Na konci lyžovali už úplně všichni, i ti, kteří se toho zpočátku báli (pan učitel Beňadik například). Všichni jsme na Hutích chtěli zůstat navždy anebo aspoň o týden dýl, ale nezbylo nám nic jiného než tiše závidět právě přijíždějící sedmé bé, která měla lyžák teprve před sebou. Moc děkujeme všem učitelům, kteří to s námi ve zdraví přežili a doufáme, že si zase nějaký výlet společně zopakujeme.

Verunka Jiráková, Eliška Kubíčková

Napsal y V. Jiráková a E. Kubíčková

Galerie současného moderního umění Dox se nachází v Praze Holešovicích a my se tam vypravili shlédnout výstavu Brave New World, jejíž název česky zní Skvělý Nový Svět. Lze jen těžko popsat naše pocity. Výstava je velmi netradiční a možná i trochu kontroverzní. Její téma vychází z antiutopických (dystopických) vizí společnosti a její budoucnosti. Pojednává hlavně o osobní svobodě lidí, která byla v minulosti potlačována různými totalitními režimy. Míří však i do naší budoucnosti, kdy se podle autorů výstavy často necháváme ovlivnit médii a spoustu informací o sobě sdílíme na sociálních sítích. Výstava také poodhaluje tajemství genového inženýrství, ale i svět reklamy, či svět lidí tzv. hikikomori, kteří mají strach žít v našem uspěchaném a zrychlujícím se světě. Návštěva DOXu byla podle mne velkým přínosem, díky různým workshopům jsme ji mohli „prožít“ z různých úhlů pohledů a vnímat jí nejen po stránce umělecké. Díky ní jsme si mohli uvědomit priority života, ale i nebezpečí a hrozby dnešního světa.

Myslím, že výstava v DOXu souvisela i s tématem Lidic, chvílemi jsem si představovala svůj život v minulé době. Jaká bych byla? Co by se dělo s mojí rodinou? Kde bychom bydleli? Chodila bych do školy a měla bych vůbec nějaké kamarády? Napadalo mne i také co se odehrávalo v samotných lidech, kteří tuto událost zažili, jak se cítili a nad čím přemýšleli? Je to příliš mnoho nezodpovězených otázek na dobu, kterou jsme si mohli návštěvou Lidic a DOXu nezapomenutelně přiblížit. Tento zážitek byl a bude pro mě velikou zkušeností do života. Ne vždy je mír a svoboda součástí života. Situace, nad kterými mávneme rukou a bereme je za samozřejmost, jsou někdy důležité a ovlivňují nás, my si to ale bohužel často uvědomíme až příliš pozdě.

Napsal /a Kateřina Pardamcová

Dne 21. října jsme se zúčastnili školní exkurze na pietní místo Lidice, kde na nás čekala návštěva Lidické galerie a následně také setkání s velmi charismatickou ženou Marií Šupíkovou – rozenou Dostálovou, přeživší lidické tragédie. Toto setkání bylo opravdu nevšední. Paní Šupíková nás zavedla do svého mládí, kdy jako desetiletá holčička prožívala normální venkovský život až do dne, kdy došlo k lidické tragédii, a ona byla jako jedna z mála vybrána k poněmčení. Její příběh byl opravdu velice dojemný a plný vzpomínek a troufám si říci, že nás každého, ba i maličko, donutil zamyslet se a více si vážit svého života.

Po tomto silném zážitku nás čekala návštěva Lidického muzea, kde byl nad bývalou obcí jako památka na vyhlazení Lidic nacisty, vystavěn památník. V muzeu se nachází expozice, seznamující se životem a osudy obyvatel obce, jejím zničením a poválečnou obnovou.

Nakonec jsme se vydali na samotné místo, kde stávaly staré Lidice. Doprovázeni emocemi a nabyti dojmy jsme pokračovali k sousoší lidických dětí, kolem zbytku zdi Horákova statku, u které bylo popraveno 173 lidických mužů a dále také k jejich společnému hrobu, kde se do výšky tyčil dřevěný kříž.

Odjížděla jsem z tohoto smutného a tragického místa nejen s opravdu silným zážitkem. Měla jsem náhle pocit, že jsem se alespoň přiblížila k pochopení osob, jež zažili tragédii, což jsem při psaní literární práce do soutěže "Lidice pro 21. století", zvládala jen stěží. Jsem moc ráda, že i mezi námi jsou tací, kterým není historie Lidic lhostejná, a pořádají takovouto soutěž, která nás "mladé" vede na cestu za historií, k prozkoumávání tajů dob minulých a k poučení se z chyb, které měnily dějiny.

Z mého hlubokého přemítání o smyslu života mě vytrhl ostrý, uším nepříliš lahodící, zvuk výstřelu, který pronikl do naprostého ticha a na který si člověk jen těžko zvykne, třeba že ho slyší sebe vícekrát. Drásá mnou nepopsatelný pocit naprosté bezmoci. Jako by mi někdo podkopával tu pomyslnou stoličku, na které stojí můj život. Nikdy jsem se nedokázal smířit s tím, že můj otec je mrtvý. A jsou to oni, kdo za to můžou. K smrti jsem je nenáviděl.

Opatrně jsem ze sebe odhrnul deku a neslyšně se zvedl z postele. Matka se sestrou již podřimovaly. Alespoň jsem v to doufal. Mírně jsem pootevřel dveře a přes téměř neexistující škvíru jsem potvrdil své největší obavy. Před domem se opět procházelo několik mužů. Nechápal jsem, co se děje. Proč tu pořád slídí! Ztuhl jsem, srdce se mi rozbušilo tak, jako by snad chtělo vyskočit z těla a fungovat jako samostatný celek. Zachvátil mě pocit vzteku, hrůzy a nenávisti zároveň. Vzpomněl jsem si na svého otce. Jsou zpět.

Okamžitě jsem pochopil, že bych tady neměl být. S tou největší opatrností jsem dveře zase zavřel. Vběhl jsem zpět do postele a ulehl vedle Marušky. Pevně jsem se k ní přitiskl pod dekou, jako by mne to její maličké tělíčko mohlo ochránit. A v tu chvíli se dveře rozletěly. Do domu proniklo ostré světlo a dovnitř vběhlo několik mužů. Místností se rozlehl řev. Začali shazovat všechny věci, prohledávat šuplíky, ničit nábytek. Dům byl v mžiku vzhůru nohama. Jedna z těch černých postav se drze sápala po rozespalé matce a odváděla ji vzlykající směrem ke dveřím. Naprosto jsme nechápali, co se to děje. „Mami!“ rozkřičela se nechápající Maruška, které se po tváři koulely slzy o velikosti hrachu. Muži objevili matčiny zásoby jídla, které ukrývala ve skrytém výklenku kuchyně, i rádio, na kterém jsme poslouchali vysílání z Anglie.

Nocí bylo již jen slyšet kvílející zvuky kol nákladního vozu, který odvážel tři postavy. Tři postavy, které se spíše jen podobaly stínům, aby stíny už zůstaly navždy.

Oceněná práce v soutěži Lidice pro 21. století pro rok 2015, v mladší kategorii (11-14 let).

Napsal /a Natálie Neubauerová