Na tuto zimní expedici se většina z nás připravovala již od nástupu do šesté třídy. Je pravda, že většina expedic by byla za letošní teplé počasí ráda, v nás to vzbuzovalo trochu zklamání. Proto jsme se za "zhoršení" počasí modlili u všech možných bohů! Předskokani ze 7. A a části 7. B nám posílali informace, že se stále nic neděje, a tak jsme odjeli ze základního tábora v Dukelské sice plni radosti (týden bez dozoru zákonných zástupců, povinností a školy! Jupí!!!) a natěšení, ale také plni očekávání…

Předávání winterraumů, ložního prádla a vybalování šlo překvapivě dobře (někdo si vybalil, jiný ne), ale hlavně nikdo nic nezapomněl! Nooo, dobře, byla zapomenuta jedna čepice….

A teď to hlavní! Cíl expedice byl splněn – sice musel být trochu pozměněn a aklimatizovat jsme se museli na hoře zvané Mount McZadov (místní domorodci, či starší literatura ji označuje jako Došlapoždě), ale všichni jsme zdárně zvládli sjet kopec! Co zvládli? Bravurně a elegantně kroužit po zledovatělém svahu plném dětí, ploten, šerpů a sem tam spolužáků! Po dvou dnech nás bohové vyslyšeli a poslali nám pět centimetrů sněhů! U můstku na Mount McZadov dokonce 6! Tudíž se zbytek expedice odehrál na nám již známém kopci, jenž se zove Hutě Hill.

Užili jsme si to báječně! Skokánek jsme si postavili, jídlo nám chutnalo (hlavně místní pochutina dělaná z brambor zvaná Chips), večerní párty alias Piškotéka byla bezvadná! Podvečerní vzdělávací programy byly tak poutavé, že jsme si vždy vyprosili prodloužení na úkor regenerační pauzy před spaním! No prostě bezva!!! Mělo to jen jedinou chybu, že to bylo tak krátké!

Jako poslední dobrodružství, které nás potkalo, i když neplánovaně, bylo, že i s námi na palubě zapadl místní autobus! Ačkoli to byl pořádný ruský Kamaz, nedokázal se sám vyprostit, a tak jsme dvě hodiny čekali na pořádnou vyprošťovací techniku. Po chvíli byl volný a my jsme se mohli v klidu vydat zpět na cestu za školními a rodinnými povinnostmi…

Napsal Vladislav Beňadik

25. únor LP 2014 se zapíše do dějin celosvětového sportu, ale hlavně dějin základní školy Dukelské jako den, kdy proběhlo první vyhlášení soutěže sportovní všestrannosti žáků s názvem O pohár borce/borkyně Dukelské! Jedná o soutěž celého 2. stupně skládající se z 11 sportů Každý závodí sám za sebe, nikoli za třídu. Disciplíny jsou zvoleny tak, aby byly co nejpestřejší a doopravdy měl šanci vyhrát jen ten nejvšestrannější sportovec! Proto se rodiče nedivte, že občas přijdou děti domů z tělesné výchovy zničení, neboť děti do toho dávají vše.
A to jsou vítězové prvního ročníku! Tady jsou sportovci, kteří si zasloužili díky svým výkonům vyhrát a budou mít těžký úkol v 2. pololetí své umístění obhájit:

Všem umístěným ze srdce gratulujeme a doufáme, že se jim se bude dařit i nadále a obhájí medaile! Ale budou to mít těžké, neboť účast v druhém ročníku zatím přislíbili tito zahraniční sportovci: Němec Günter Fussballnichtgut, Skot Wiliam Wallace, Američan Forrest Gump a Američanka Britney Ohmygot, Keňan LuxuJiRad Chi, Rus Alexander Zmrznije, Španělka Daila Maňana a nakonec Mexičanka Jinpachi Tequilla!

Držme palce a doufejme, že se v této konkurenci naši žáci prosadí!

Napsal Vladislav Beňadik

Milý deníčku. Vlastně diářku v ajfounu. Ten pocit, když to trvá věčnost. Ještě tři dny. Furt matika, děják, příroďák, už ani objímat na chodbě mě nebaví, bagety suchý, pak zas čeština, tělák, test, zkoušení. Ještě dva dny. Pořád nejsou uzavřený známky, i přestávky sou nekonečně dlouhý. Se to vleče. Asi nikdy neodjedeme. Vidím, že ostatní se taky těší. Taky to čekání nemůžou vydržet. Tak aspoň hodně řveme. Aby bylo vidět, jak se těšíme.

Pak to ale přišlo. Nalodit, nastoupit, zamávat a jet. Sudý počet lyží, lichý počet dětí, jedna růžová beranice, všechny ruce zdraví vzdalující se rodiče. Při odjezdu od školy jsme měli všechno. Po příjezdu na Hutě jsme však něco neměli. Sníh.

Že je to na lyžáku problém? Ne pro nás, my jsme prej škola pro život a asi je to pravda. Normálně jsme odjeli na Zadov, v klídku tam lyžovali a v klídečku pokecali při cestě sedačkovou lanovkou. Ukázali jsme, co v nás je. A co není. A jak nám to v zimě sluší.

Když se lyžuje, tak se může třeba plužit, padat, brzdit, sjíždět, přejíždět, podjíždět, vyjíždět, létat, skákat, běžkovat, sjezdovat, družit se.

Zdá se mi, že to bylo nejvíc. S těma lidma. Na tom svahu. Na diskotéce. Na pokoji. To si nemyslím jen já. Jakej byl lyžák? Dobrej, pěknej, moc krátkej, zábavnej, nezapomenutelnej, poučnej, srandovní, super... PŘÉSNĚĚ!

Nové Hutě 17. – 23. 1. 2014

Napsal a Hana Farníková

Ovečku o.p.s. v Plachého ulici stráží od 9. prosince Betlém, který vytvořili naši žáci 7. a 9. tříd. Autorkou myšlenky je výtvarnice paní Jana Bártová.

Příležitost spolupracovat s Ovečkou máme od loňského roku díky ředitelce společnosti paní Janě Jarošové. Hybnou silou veškerých aktivit spojených s péčí o děti s downovým syndromem je na naší škole paní Jiřina Augustinová.

"Svaté Trojici" uvedených žen patří naše úcta a velké poděkování!

Napsal /a Jana Bártová

„Ze začátku mi přišel jako magor :) ale potom mi přišel jako chytrý vzdělaný člověk a taky hodně silný, že si stále stál za svým názorem, i když ho stále zavírali do vězení. Zaujalo mě taky, že napsal tolik básní. A hodně se mi líbilo vyprávění jeho dcery Marty, kdybych měla takového otce, tak bych to nesla špatně a ne tak dobře jako Marta.“

„A dost mě překvapilo to, že jak na něj lidi donášeli, tak si to nebral tak, jak by si to možná vzali ostatní.“

„Při filmu jsem se ho bála, ale když nám jeho dcera řekla, co všechno dělal a jak se k nim choval, tak jsem ho celkem chápala. Zaujalo mě to, jak Marta odpověděla na všechny otázky.“

„Paní Marta byla silný člověk, že o tom dokázala takhle hovořit. Dojem byl skvělý. Hrozně mě zajímalo, jak to ona s její sestrou a matkou zvládaly. ... Bylo mi strašně líto, že umřel takovou smrtí, protože musel hrozně trpět. ... Ty otázky brala celkem dobře. Že i ty otázky byly hodně osobní, tak ona se s nima podělila... Ale ona říkala, že měla skvělé dětství. Já bych se s tím hodně blbě poprala. Tato přednáška byla strašně zajímavá.... Hodně se mi na ní líbilo, že se za svého otce nestyděla.“

„Můj první dojem byl hodně chaotický. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Nakonec mi bylo líto, že zemřel. A když přišla paní Marta a upřesnila mi celou situaci v té době, jsem zase o něco pyšnější na nás, jako na Čechy, ale mrzí mě, že už takový nejsme. Taky bych chtěla mít takový kamarády, kteří se mě zastanou i v takové době.“

„Byl to fakt borec a řekl, co chtěl a kdy chtěl... Dcery si moc neužily. Kamarádil s Havlem a Švarcmberkem. Nemusel strávit tolik času ve vězení, kdyby byl zticha a žil v pohodě.“

„Chvílema mi to přišlo vtipné a někdy až smutné...... A je neuvěřitelné, jak jeho žena i ty děti to všechno snesly.“

„Mě ohromila ta odvaha, jak u toho svlékání, tak u vyjadřování. To, že se nevzdal svého názoru, i když tím ztratil cca 8 let života. Někdy to podle mě přeháněl, ale žil svobodný život i v tomhle období.“

„Velmi mě překvapilo, jak takovýhle člověk, alkoholik a na povrchu blázen, může být uvnitř rozmanitý básník a svým způsobem génius, a je obdivuhodné, že jako jeden z davu se bránil vlivu komunistů. Také se mi líbilo, jak dcera pod tou slupkou šílence a magora objevila, že píše krásné básně a že je jiný ve skutečnosti.“

„To, že jsem se setkal s dcerou Magora. Je to pro mě zážitek do života a příběh pro další generace.“„Byl to asi chlap, se kterým se nikdo nenudil.“ 

„Bylo to opravdu chvílema dojemný a tak jsem si to představoval. Nebylo to špatný a tak to schvaluju, že to bylo opravdu borecký. Nejlepší byl Šváncmberk, co se tvářil jako hora Sněžka, jinak to ušlo. NICE. POČET HVĚZD: *************“

„Ze začátku jsem ho měla za silnýho alkoholika a člověka, kterej byl celkem mimo. Jako že si vůbec neuvědomoval, co všechno se může stát a vzniknout z toho. Zároveň jsem z něj měla respekt a viděla v něm takové to nadšení. Dostalo mě, že takový člověk může napsat takové básně. Měl určitě opravdu silnou osobnost. Nicméně přezdívku „Magor“ si určitě zasloužil. Přišel mi jako osobnost mnoha tváří a podob... Přišlo mi, že byl prostě svůj ...“

Napsal Zdeněk Krupa