Dne 21. října jsme se zúčastnili školní exkurze na pietní místo Lidice, kde na nás čekala návštěva Lidické galerie a následně také setkání s velmi charismatickou ženou Marií Šupíkovou – rozenou Dostálovou, přeživší lidické tragédie. Toto setkání bylo opravdu nevšední. Paní Šupíková nás zavedla do svého mládí, kdy jako desetiletá holčička prožívala normální venkovský život až do dne, kdy došlo k lidické tragédii, a ona byla jako jedna z mála vybrána k poněmčení. Její příběh byl opravdu velice dojemný a plný vzpomínek a troufám si říci, že nás každého, ba i maličko, donutil zamyslet se a více si vážit svého života.

Po tomto silném zážitku nás čekala návštěva Lidického muzea, kde byl nad bývalou obcí jako památka na vyhlazení Lidic nacisty, vystavěn památník. V muzeu se nachází expozice, seznamující se životem a osudy obyvatel obce, jejím zničením a poválečnou obnovou.

Nakonec jsme se vydali na samotné místo, kde stávaly staré Lidice. Doprovázeni emocemi a nabyti dojmy jsme pokračovali k sousoší lidických dětí, kolem zbytku zdi Horákova statku, u které bylo popraveno 173 lidických mužů a dále také k jejich společnému hrobu, kde se do výšky tyčil dřevěný kříž.

Odjížděla jsem z tohoto smutného a tragického místa nejen s opravdu silným zážitkem. Měla jsem náhle pocit, že jsem se alespoň přiblížila k pochopení osob, jež zažili tragédii, což jsem při psaní literární práce do soutěže "Lidice pro 21. století", zvládala jen stěží. Jsem moc ráda, že i mezi námi jsou tací, kterým není historie Lidic lhostejná, a pořádají takovouto soutěž, která nás "mladé" vede na cestu za historií, k prozkoumávání tajů dob minulých a k poučení se z chyb, které měnily dějiny.

Z mého hlubokého přemítání o smyslu života mě vytrhl ostrý, uším nepříliš lahodící, zvuk výstřelu, který pronikl do naprostého ticha a na který si člověk jen těžko zvykne, třeba že ho slyší sebe vícekrát. Drásá mnou nepopsatelný pocit naprosté bezmoci. Jako by mi někdo podkopával tu pomyslnou stoličku, na které stojí můj život. Nikdy jsem se nedokázal smířit s tím, že můj otec je mrtvý. A jsou to oni, kdo za to můžou. K smrti jsem je nenáviděl.

Opatrně jsem ze sebe odhrnul deku a neslyšně se zvedl z postele. Matka se sestrou již podřimovaly. Alespoň jsem v to doufal. Mírně jsem pootevřel dveře a přes téměř neexistující škvíru jsem potvrdil své největší obavy. Před domem se opět procházelo několik mužů. Nechápal jsem, co se děje. Proč tu pořád slídí! Ztuhl jsem, srdce se mi rozbušilo tak, jako by snad chtělo vyskočit z těla a fungovat jako samostatný celek. Zachvátil mě pocit vzteku, hrůzy a nenávisti zároveň. Vzpomněl jsem si na svého otce. Jsou zpět.

Okamžitě jsem pochopil, že bych tady neměl být. S tou největší opatrností jsem dveře zase zavřel. Vběhl jsem zpět do postele a ulehl vedle Marušky. Pevně jsem se k ní přitiskl pod dekou, jako by mne to její maličké tělíčko mohlo ochránit. A v tu chvíli se dveře rozletěly. Do domu proniklo ostré světlo a dovnitř vběhlo několik mužů. Místností se rozlehl řev. Začali shazovat všechny věci, prohledávat šuplíky, ničit nábytek. Dům byl v mžiku vzhůru nohama. Jedna z těch černých postav se drze sápala po rozespalé matce a odváděla ji vzlykající směrem ke dveřím. Naprosto jsme nechápali, co se to děje. „Mami!“ rozkřičela se nechápající Maruška, které se po tváři koulely slzy o velikosti hrachu. Muži objevili matčiny zásoby jídla, které ukrývala ve skrytém výklenku kuchyně, i rádio, na kterém jsme poslouchali vysílání z Anglie.

Nocí bylo již jen slyšet kvílející zvuky kol nákladního vozu, který odvážel tři postavy. Tři postavy, které se spíše jen podobaly stínům, aby stíny už zůstaly navždy.

Oceněná práce v soutěži Lidice pro 21. století pro rok 2015, v mladší kategorii (11-14 let).