Stejně jako v předchozích několika letech se naši mladí muzikanti vydali do Jesenice u Prahy, kde se koná celostátní hudební soutěžní přehlídka Jarní petrklíč. Každoročně se koná první jarní čtvrtek, který letos připadl na 26.3. V únoru jsme se zaregistrovali do dvou soutěžních kategorií – starší instrumentalisté, kde nás reprezentovali Eliška Kubíčková ze 6. A na housle a Josef Kurz ze 6. B s kytarou, a sbory – soubory se sborem Hlásek a ŠKOORCHem. Čekal nás všechny intenzivní nácvik soutěžního programu.

V soutěžní den jsme se dopoledne všichni sešli v učebně Hv, kde nás čekalo poslední doladění repertoáru. Směr Jesenice jsme vyjeli v 11 hodin. V autobuse panovala dobrá nálada, až to pana řidiče trochu rozzlobilo. Na místo jsme dorazili v 13:15. Soutěž se konala v kulturním centru a škole, která byla přes rušnou silnici. Sbor i orchestr si zabraly každý jednu místnost na rozezpívání a rozehrání a pak už jsme šli fandit našim sólistům. Eliška i Josef byli nervózní, ale přesto šli odhodlaně s kůži (vlastně nástroji) na trh. Oba byli po soutěžním vystoupení trochu zklamaní. Ale to hlavní mělo přijít později, a tak museli zkonsolidovat své síly a jít dál. Přemístili jsme se zpátky do hlavního sálu kulturního centra, kde už probíhala soutěž souborů a sborů. Po malé přípravě (rozbalení not, stojanů, nástrojů) jsme již netrpělivě čekali, až nás moderátorka soutěže pozve na pódium. Jako první šel po červeném koberci sbor. Jejich velmi soustředěné vystoupení se lidem v sále evidentně líbilo, prý i někteří porotci si zpívali s nimi. Sálem zněl velký potlesk. Poté nastoupil orchestr. Po naladění jsme rozjeli první skladbu a začaly se dít věci nevídané. Průvan, který prolétl pódiem, shodil klavíristce noty. Ta zareagovala pohotově. Ještě v průběhu skladby si je zvedla, držela je jednou rukou a druhou hrála. Další noty, které byly položené na otevřeném pianinu, ovšem spadly mezi pianinová kladívka. Když pan učitel chtěl tyto noty vyndat, zapadly úplně dolů. Nezbývalo než hrát bez not, nebo nehrát. Klavíristka zvolila druhou variantu. Na vyndavání nebyl čas, neboť běžel časový limit. Vše jsme nakonec ustáli se ctí. I když na tom „hluchém“ podiu vlastně ani nevíme, jak jsme hráli.

Potom, jelikož soutěže probíhaly nadále, jsme šli s našimi sólisty na vyhlášení výsledků. Oba získali ve své kategorii bronzové umístění. Takže skvělé. S prázdnou domů (rozuměj do školy) nepojedeme. Po krátkém nákupu v místním hypermarketu jsme se vrátili zpět do hlavního sálu, kde jsme s ostatními soubory čekali na verdikt poroty. Ten přišel kolem čtvrt na sedm. Jak milé bylo naše čekání. Paní učitelka Polická s Agátou Dopitovou si došly na pódium pro diplom a pomlázku s oranžovou – bronzovou stužkou. Skvělé! Třetí bronz do sbírky. Pan učitel Pešek byl připravený s první houslistkou Eliškou Kubíčkovou na převzetí ceny. Ale stále nic. Bronzy i stříbra rozdány. Moderátorka prodlužuje naše čekání. Nálada byla nervózní až zkažená. V tom se ozvala ona věta: „Zlatá stuha v souborech míří do Českých Budějovic“, a dál už jsme neslyšeli nic. Došli jsme si pro diplom a pomlázku se žlutou – zlatou stužkou. Překvapení a šťastní jsme čekali na vyhlášení absolutních vítězů.

Do autobusu jsme šli výborně naladěni – vždyť máme tři bronzové a jednu zlatou. Oslava se konala jako již tradičně v táborském „mekáči“. Ke škole jsme dorazili po náročném odpoledni a večeru ve 22 hodin.

Tak to máme zdárně za sebou a příští rok nás čeká obhajoba letošních žní. Bude to těžké. Těžké je něco získat, ale ještě těžší je to obhájit.