Když bacily skáčou, to kurz si jen čistí

Žádný lyžařský kurz na naší škole nezůstane zapomenut. Jeden, kdysi nedávno, se nesl v duchu hesla „KDO BUDE LYŽOVAT VE TROJCE, KDYŽ VŠICHNI JSOU TAK ŠIKOVNÍ?“ Už jsme zažili ale i kurz „A JEDNIČKA ZŮSTALA VE ŠKOLE?“

Nezapomenutelné kurzy mají názvy PŘÉÉÉSNĚĚĚ. RŮŽOVÝ KULICH. VOLTAREN UŽ NENÍ. ZLOMENÁ BĚŽKA.

Čím ale bude nezapomenutelný tento kurz? MÁLO SNĚHU? Takových kurzů už bylo! ŽE ŘVOU ŽÁCI V JÍDELNĚ TAK, ŽE SE VŮBEC NESLYŠÍME? Na to si dospělí, včetně majitele penzionu dávno zvykli. Začátky kurzů jsou přece vždycky těžké...

…a někdy i jejich průběhy a konce. Když u autobusu při odjezdu sčítáme, napočítáme devětadvacet veselých a těšících se lyžařů či skorolyžařů. První den na Zadově si stále držíme tento úžasný počet, leč večer nám do postele upadnou první dvě oběti virózy. Druhý den na Zadově znamená konečnou pro dalších 6 nadšenců. Ráno třetího (tedy odpočinkového) dne vůbec není moudřejší večera. Na dopolední běžecký výcvik vyrážíme s menší polovinou účastníků kurzu a mínus jedním instruktorem!

I toho nemoc dostihla. A tak rodiče přijíždějí a odvážejí si své marody domů, znovu a znovu.

Zbytek kurzu zůstal zachráněn. Výsledné skóre? 18:11. Tedy osmnáct lyžařů, kteří závodili, tančili, běžkovali, zpívali a v jídelně už vůbec neřvali. Ku jedenácti churavým, kteří odjeli domů, ale my jsme na ně stále mysleli. Však i píseň posledního večera (a vlastně i celého kurzu) byla jistě pro ně, že Martine?

KDYŽ MILENKY PLÁČOU, TO PLEŤ SI JEN ČISTÍ, VŽDYŤ JE ZNÁM UŽ PÁR PÁTKŮ, ALE DÁL SE MI ZDÁ, ŽE KDYŽ MILENKY PLÁČOU, JAKO KDYŽ PADÁ LISTÍ, USTRNUL BY SE KÁMEN A MOŽNÁ I JÁ.

Kurz, který se letos konal od 16. do 22. ledna, vejde do dějin jako ten, který posílil ty, co „nezabil“. A stmelil všechny, protože jsme přežili :)