Dne 27. 1. 2015, na Mezinárodní den památky obětí holocaustu, jsme se ve 12 hodin sešli v učebně výtvarné výchovy, kde nám byli představeni 3 pamětníci 2. světové války. Beseda se uskutečnila zejména díky organizaci panem učitelem Krupou, paní učitelky Polické a paní učitelky Kubalíkové.

Besedy se zúčastnili všichni žáci devátých tříd a již předem byli informováni o průběhu a hostech besedy. Přesto si je určitě každý představoval jinak. Nicméně (alespoň má) očekávání předčila skutečnost…

Prvním hostem byla paní Hana Tvrzská, které drobně asistovala paní Alice Michalcová, která je též koordinátorkou projektu Světlo paměti.

Paní Tvrzská byla velice sympatická a přívětivá. Neměla svůj život (tedy pokud, to, co prožila lze vůbec nazvat životem) vůbec jednoduchý. Narodila se roku 1928 v Protivíně do židovské rodiny. Již ve svých 14 letech byla s matkou, otcem a s mnoha dalšími příbuznými odvezena, konkrétně 18. 4. 1942, do ghetta Terezín. Podmínky zde byly hrozné, ale to nejhorší ji ještě čekalo.

Brzy poté byla odvezena do vyhlazovacího tábora Osvětim. Zde bylo všem jasné, že odtud se již nikdo nedostane. Paní Tvrzské bylo vytetováno číslo (bystřejší si mohli povšimnout, že toto číslo má dodnes na levém předloktí). V Osvětimi zažila paní Tvrzská největší hrůzy, krom náročné práce, hladu, zimy a špíny jí zde umřel i milovaný tatínek. Už brzy měla být odsouzena na smrt do plynových komor. Ale co se zdálo být nemožným, se nakonec doopravdy stalo, a paní Tvrzská i s maminkou byla vybrána do transportu, který jel směrem Hamburk na odklízecí práce po bombardování Německa. Že budou možná zachráněny, ještě netušily, když spolu s ostatními vybranými vězni odjížděli vlakem, nicméně vzdalující Osvětim jim mohla dodat trošku naděje.

Když dorazili do Hamburku, vypukly obtížné práce na odklízení sutin. Poté byli odvezeni do koncentračního tábora Bergen-Belsen, ze kterého byla i s maminkou na konci války osvobozena britskými vojsky.

Po válce se spolu vrátily do Protivína, všichni jejich příbuzní byli mrtví a ony neměly nikoho… Přesto se snažily začít „nový“ život, a dnes má paní Tvrzská mnoho vnoučat i pravnoučat.

Celý příběh byl vyslechnut s neobvyklým tichem a napětím, po vyprávění následoval obrovský potlesk. Poté vše doplnila paní Alice Michalcová s prezentací, kde jsme viděli fotografie paní Tvrzské.

Vzápětí jsme se začali věnovat paní Blance Klimešové, která se narodila roku 1929, a svůj život nám vyprávěla z pohledu, kdy byla ještě dítě. Mluvila o hladu, nezaměstnanosti a bídě, která ji a její rodinu provázela 2. světovou válkou. Tatínek paní Klimešové byl za války vězněn za roznášení protiněmeckých letáků. Paní Klimešová vzpomínala, jak jim psal tajné dopisy i na útržcích toaletního papíru a byly hlavně o tom, jak se má dobře, ale ona věděla, že chce jen uklidnit matku. A tak se snažila tajně donést tatínkovi alespoň nějaké jídlo, ale až na několikátý pokus se jí to podařilo. S maminkou provozovaly kino na dnešní Lannově třídě a alespoň trošku si vydělaly na jídlo.

Celé vypravování bylo velice zajímavé, a paní Klimešová nám dokonce věnovala knihu pro děti, kam sepsala své příběhy. Ukázala nám i potravinové lístky a také dopisy od otce.

Poté vypravoval pan Václav Kopenec. Narodil se roku 1922 a v průběhu války byl totálně nasazený ve firmě AEG Kabelwerk v Berlíně. Zde strávil 2,5 roku a vystřídal několik pracovních pozic. Byl svědkem 320 náletů a vzpomínal, jak hrozné byly následky bombardování. Zavzpomínal na své mládí, kdy studoval gymnázium (ještě před válkou).

Pan Kopenec byl sympatický, vtipný, jen je škoda, že nezbylo více času na delší vypravování.

Všem hostům jsme poděkovali potleskem a pan zástupce 2. stupně předal kytice jako poděkování.

Myslím si, že se žákům beseda velmi líbila, mohlo by být na ni ale více času, a třeba s drobnou přestávečkou. Děkujeme našim pedagogům, že besedu zorganizovali, protože slyšet takové příběhy z úst pamětníků se nestává často.

Názory našich žáků

 „První příběh, který vyprávěla paní Hana Tvrzská byl asi nejdojemnější a nejlepší z mého pohledu. Vyprávěla o tom, jak byla v několika koncentračních táborech a dokonce zažila i Osvětim. Když jsem se jí koukla na ruku, do dneška měla vytetované číslo, pod kterým „žila“. Když vše vyprávěla, dojalo mě to a překvapilo mě, že na den dostávali jen 1/3 krajíčku chleba a šálek kafe. Tu paní obdivuji a má u mě veliký respekt, protože vzpomínat na to a vyprávět vše, není zrovna lehké. Příběh neměl žádnou chybu. Moc se mi to líbilo.“ Kristýna Hájková, 9.C

„Bylo to úžasný, skoro při každém slovu se mi chtělo brečet. Šokovalo mě, jak málo jídla bylo. Jak lidé dokážou být krutí k ostatním. Paní Tvrzská má u mě obrovskej respekt. Celé tohle bylo jedinečným zážitkem. Je mi líto, že na hrůzy za 2. světové války se zapomíná a lidé už ani nevěří, že se to stalo. Jedinečný zážitek. Děkuju :)“

„První paní měla nejzajímavější vyprávění a taky těžké dětství. Určitě měla ohromné štětí se svojí maminkou, když se dostali z Osvětimi jako pracovní síly. To jak jedli a kolik hodin museli strávit ve frontě a že každý, kdo stát nevydržel, byl zastřelen, a jejich spaní na těch palandových postelích, kde spalo šest vedle sebe a nemohli se každý zvlášť pohnout.“

„Nejvíce mě zaujal první příběh. O tom, co se dělo, jsem něco málo věděla a přišlo mi to už tak špatné, ale když se to slyšela od člověka, který to prožil, tak to bylo opravdu emotivní. Stále nemůžu věřit, že se tohle dělo.“ Sára Klimešová, 9. B

„V tu chvíli moje dojmy byly takové, že jsem k těm lidem, hlavně teda k paní Tvrzské, měla velký respekt. Všichni, co tam seděli, si ani z poloviny nemohli představit ty hrozné chvíle, co tam zažili. Někdy se tomu až nedá věřit, co všechno museli snášet. A ještě o tom vyprávět musí být strašně těžký, ale je dobře, že dnešní generace o tom ví a ponaučí se z toho. Bylo to zajímavé, až jsem nečekala, že někdo tak starý může být tak ukecaný :)“ Martina Čížková, 9.C

„Pan Kopenec byl docela v náladě a vtipný :)“

„Hlavně mě překvapilo, jak ti staří lidé byli čilí. Nejvíc se mi líbilo, jak pan Kopenec říkal, že kdyby šel s kalašnikovem na kopec, tak ty Němce všechny postřílí.“