Milý deníčku. Vlastně diářku v ajfounu. Ten pocit, když to trvá věčnost. Ještě tři dny. Furt matika, děják, příroďák, už ani objímat na chodbě mě nebaví, bagety suchý, pak zas čeština, tělák, test, zkoušení. Ještě dva dny. Pořád nejsou uzavřený známky, i přestávky sou nekonečně dlouhý. Se to vleče. Asi nikdy neodjedeme. Vidím, že ostatní se taky těší. Taky to čekání nemůžou vydržet. Tak aspoň hodně řveme. Aby bylo vidět, jak se těšíme.

Pak to ale přišlo. Nalodit, nastoupit, zamávat a jet. Sudý počet lyží, lichý počet dětí, jedna růžová beranice, všechny ruce zdraví vzdalující se rodiče. Při odjezdu od školy jsme měli všechno. Po příjezdu na Hutě jsme však něco neměli. Sníh.

Že je to na lyžáku problém? Ne pro nás, my jsme prej škola pro život a asi je to pravda. Normálně jsme odjeli na Zadov, v klídku tam lyžovali a v klídečku pokecali při cestě sedačkovou lanovkou. Ukázali jsme, co v nás je. A co není. A jak nám to v zimě sluší.

Když se lyžuje, tak se může třeba plužit, padat, brzdit, sjíždět, přejíždět, podjíždět, vyjíždět, létat, skákat, běžkovat, sjezdovat, družit se.

Zdá se mi, že to bylo nejvíc. S těma lidma. Na tom svahu. Na diskotéce. Na pokoji. To si nemyslím jen já. Jakej byl lyžák? Dobrej, pěknej, moc krátkej, zábavnej, nezapomenutelnej, poučnej, srandovní, super... PŘÉSNĚĚ!

Nové Hutě 17. – 23. 1. 2014