AKCE ŠKOLY

volej1volej2volej3volej4

Informace pro žáky 2. stupně

symboly_SPZ

Kdepak se naučíte to, co potřebujete znát pro život? Klasik praví, že v mateřské škole. My, učitelé ZŠ Dukelská, pravíme, že teď a tady. Ty v..e, na základní škole.

Čtěte dál, ne že to vzdáte po dvou řádcích! Musíme vám tímto dopisem sdělit čistě praktické informace typu kdy, kde, co, proč, jak.

Žili, byli žáci a učitelé. V Českých Budějovicích se scházeli na stejném místě každý všední den (kromě těch, co kašlali, smrkali a jinak churavěli). Čtěte dál, to ještě není konec!

Ti učitelé chtěli učit. Tak, aby to bylo k něčemu. Tak, aby to bylo k životu.

Ti žáci se chtěli dozvědět, co je tedy k životu důležité znát, dychtili po tom (to je naprosto přesná charakteristika vás, našich žáků).

Ti učitelé se zamysleli…

… a tak vznikla škola pro život.

Jak to uděláte:

Všichni přijdete 7. dubna 2015 do školy.

Máte lehkou tašku, protože si ponesete jen svačinu a psací potřeby, pravítko, fixy, lepidlo, pastelky, zbrusu nový pracovní sešit Škola pro život.

Máte lehkou hlavu, protože víte, že neotevřete ani jednu učebnici. Celý týden.

Máte mozek, a tak si pamatujete, že rozvrh platí. Sunete se po škole z hodiny na hodinu jako obvykle.

Máme týden na to, zopakovat si, bez čeho není snadné žít.

Máte na paměti, že to, co se dozvíte, máte mít na paměti, na papíře, napořád v hlavě, na poličce v pracovním sešitu zapsané. Proto platí všechny předchozí body. Prohloupí ten, kdo si hodlá celý týden zapisovat pouze za uši.

Celý týden máme oči na šťopkách, uši nastražené, mozkové závity nažhavené, mysl bystrou, úsměv široký. Až do pondělí 13. dubna.

To je konec depeše, dál není co číst. Všechno podstatné už víte!

Zazvonil zvonec a přestávky je konec.

Zdraví vás, zdraví se těší a na vás se ve zdraví těší vaši učitelé

petrklic_2015Stejně jako v předchozích několika letech se naši mladí muzikanti vydali do Jesenice u Prahy, kde se koná celostátní hudební soutěžní přehlídka Jarní petrklíč. Každoročně se koná první jarní čtvrtek, který letos připadl na 26.3. V únoru jsme se zaregistrovali do dvou soutěžních kategorií – starší instrumentalisté, kde nás reprezentovali Eliška Kubíčková ze 6. A na housle a Josef Kurz ze 6. B s kytarou, a sbory – soubory se sborem Hlásek a ŠKOORCHem. Čekal nás všechny intenzivní nácvik soutěžního programu.

V soutěžní den jsme se dopoledne všichni sešli v učebně Hv, kde nás čekalo poslední doladění repertoáru. Směr Jesenice jsme vyjeli v 11 hodin. V autobuse panovala dobrá nálada, až to pana řidiče trochu rozzlobilo. Na místo jsme dorazili v 13:15. Soutěž se konala v kulturním centru a škole, která byla přes rušnou silnici. Sbor i orchestr si zabraly každý jednu místnost na rozezpívání a rozehrání a pak už jsme šli fandit našim sólistům. Eliška i Josef byli nervózní, ale přesto šli odhodlaně s kůži (vlastně nástroji) na trh. Oba byli po soutěžním vystoupení trochu zklamaní. Ale to hlavní mělo přijít později, a tak museli zkonsolidovat své síly a jít dál. Přemístili jsme se zpátky do hlavního sálu kulturního centra, kde už probíhala soutěž souborů a sborů. Po malé přípravě (rozbalení not, stojanů, nástrojů) jsme již netrpělivě čekali, až nás moderátorka soutěže pozve na pódium. Jako první šel po červeném koberci sbor. Jejich velmi soustředěné vystoupení se lidem v sále evidentně líbilo, prý i někteří porotci si zpívali s nimi. Sálem zněl velký potlesk. Poté nastoupil orchestr. Po naladění jsme rozjeli první skladbu a začaly se dít věci nevídané. Průvan, který prolétl pódiem, shodil klavíristce noty. Ta zareagovala pohotově. Ještě v průběhu skladby si je zvedla, držela je jednou rukou a druhou hrála. Další noty, které byly položené na otevřeném pianinu, ovšem spadly mezi pianinová kladívka. Když pan učitel chtěl tyto noty vyndat, zapadly úplně dolů. Nezbývalo než hrát bez not, nebo nehrát. Klavíristka zvolila druhou variantu. Na vyndavání nebyl čas, neboť běžel časový limit. Vše jsme nakonec ustáli se ctí. I když na tom „hluchém“ podiu vlastně ani nevíme, jak jsme hráli.

Potom, jelikož soutěže probíhaly nadále, jsme šli s našimi sólisty na vyhlášení výsledků. Oba získali ve své kategorii bronzové umístění. Takže skvělé. S prázdnou domů (rozuměj do školy) nepojedeme. Po krátkém nákupu v místním hypermarketu jsme se vrátili zpět do hlavního sálu, kde jsme s ostatními soubory čekali na verdikt poroty. Ten přišel kolem čtvrt na sedm. Jak milé bylo naše čekání. Paní učitelka Polická s Agátou Dopitovou si došly na pódium pro diplom a pomlázku s oranžovou – bronzovou stužkou. Skvělé! Třetí bronz do sbírky. Pan učitel Pešek byl připravený s první houslistkou Eliškou Kubíčkovou na převzetí ceny. Ale stále nic. Bronzy i stříbra rozdány. Moderátorka prodlužuje naše čekání. Nálada byla nervózní až zkažená. V tom se ozvala ona věta: „Zlatá stuha v souborech míří do Českých Budějovic“, a dál už jsme neslyšeli nic. Došli jsme si pro diplom a pomlázku se žlutou – zlatou stužkou. Překvapení a šťastní jsme čekali na vyhlášení absolutních vítězů.

Do autobusu jsme šli výborně naladěni – vždyť máme tři bronzové a jednu zlatou. Oslava se konala jako již tradičně v táborském „mekáči“. Ke škole jsme dorazili po náročném odpoledni a večeru ve 22 hodin.

Tak to máme zdárně za sebou a příští rok nás čeká obhajoba letošních žní. Bude to těžké. Těžké je něco získat, ale ještě těžší je to obhájit.

 

Stejně jako v předchozích několika letech se naši mladí muzikanti vydali do Jesenice u Prahy, kde se koná celostátní hudební soutěžní přehlídka Jarní petrklíč. Každoročně se koná první jarní čtvrtek, který letos připadl na 26.3. V únoru jsme se zaregistrovali do dvou soutěžních kategorií – starší instrumentalisté, kde nás reprezentovali Eliška Kubíčková ze 6. A na housle a Josef Kurz ze 6. B s kytarou, a sbory – soubory se sborem Hlásek a ŠKOORCHem. Čekal nás všechny intenzivní nácvik soutěžního programu.

V soutěžní den jsme se dopoledne všichni sešli v učebně Hv, kde nás čekalo poslední doladění repertoáru. Směr Jesenice jsme vyjeli v 11 hodin. V autobuse panovala dobrá nálada, až to pana řidiče trochu rozzlobilo. Na místo jsme dorazili v 13:15. Soutěž se konala v kulturním centru a škole, která byla přes rušnou silnici. Sbor i orchestr si zabraly každý jednu místnost na rozezpívání a rozehrání a pak už jsme šli fandit našim sólistům. Eliška i Josef byli nervózní, ale přesto šli odhodlaně s kůži (vlastně nástroji) na trh. Oba byli po soutěžním vystoupení trochu zklamaní. Ale to hlavní mělo přijít později, a tak museli zkonsolidovat své síly a jít dál. Přemístili jsme se zpátky do hlavního sálu kulturního centra, kde už probíhala soutěž souborů a sborů. Po malé přípravě (rozbalení not, stojanů, nástrojů) jsme již netrpělivě čekali, až nás moderátorka soutěže pozve na pódium. Jako první šel po červeném koberci sbor. Jejich velmi soustředěné vystoupení se lidem v sále evidentně líbilo, prý i někteří porotci si zpívali s nimi. Sálem zněl velký potlesk. Poté nastoupil orchestr. Po naladění jsme rozjeli první skladbu a začaly se dít věci nevídané. Průvan, který prolétl pódiem, shodil klavíristce noty. Ta zareagovala pohotově. Ještě v průběhu skladby si je zvedla, držela je jednou rukou a druhou hrála. Další noty, které byly položené na otevřeném pianinu, ovšem spadly mezi pianinová kladívka. Když pan učitel chtěl tyto noty vyndat, zapadly úplně dolů. Nezbývalo než hrát bez not, nebo nehrát. Klavíristka zvolila druhou variantu. Na vyndavání nebyl čas, neboť běžel časový limit. Vše jsme nakonec ustáli se ctí. I když na tom „hluchém“ podiu vlastně ani nevíme, jak jsme hráli.

Potom, jelikož soutěže probíhaly nadále, jsme šli s našimi sólisty na vyhlášení výsledků. Oba získali ve své kategorii bronzové umístění. Takže skvělé. S prázdnou domů (rozuměj do školy) nepojedeme. Po krátkém nákupu v místním hypermarketu jsme se vrátili zpět do hlavního sálu, kde jsme s ostatními soubory čekali na verdikt poroty. Ten přišel kolem čtvrt na sedm. Jak milé bylo naše čekání. Paní učitelka Polická s Agátou Dopitovou si došly na pódium pro diplom a pomlázku s oranžovou – bronzovou stužkou. Skvělé! Třetí bronz do sbírky. Pan učitel Pešek byl připravený s první houslistkou Eliškou Kubíčkovou na převzetí ceny. Ale stále nic. Bronzy i stříbra rozdány. Moderátorka prodlužuje naše čekání. Nálada byla nervózní až zkažená. V tom se ozvala ona věta: „Zlatá stuha v souborech míří do Českých Budějovic“, a dál už jsme neslyšeli nic. Došli jsme si pro diplom a pomlázku se žlutou – zlatou stužkou. Překvapení a šťastní jsme čekali na vyhlášení absolutních vítězů.

Do autobusu jsme šli výborně naladěni – vždyť máme tři bronzové a jednu zlatou. Oslava se konala jako již tradičně v táborském „mekáči“. Ke škole jsme dorazili po náročném odpoledni a večeru ve 22 hodin.

Tak to máme zdárně za sebou a příští rok nás čeká obhajoba letošních žní. Bude to těžké. Těžké je něco získat, ale ještě těžší je to obhájit.

pametniciDne 27. 1. 2015, na Mezinárodní den památky obětí holocaustu, jsme se ve 12 hodin sešli v učebně výtvarné výchovy, kde nám byli představeni 3 pamětníci 2. světové války. Beseda se uskutečnila zejména díky organizaci panem učitelem Krupou, paní učitelky Polické a paní učitelky Kubalíkové.

Besedy se zúčastnili všichni žáci devátých tříd a již předem byli informováni o průběhu a hostech besedy. Přesto si je určitě každý představoval jinak. Nicméně (alespoň má) očekávání předčila skutečnost…

Prvním hostem byla paní Hana Tvrzská, které drobně asistovala paní Alice Michalcová, která je též koordinátorkou projektu Světlo paměti.

Paní Tvrzská byla velice sympatická a přívětivá. Neměla svůj život (tedy pokud, to, co prožila lze vůbec nazvat životem) vůbec jednoduchý. Narodila se roku 1928 v Protivíně do židovské rodiny. Již ve svých 14 letech byla s matkou, otcem a s mnoha dalšími příbuznými odvezena, konkrétně 18. 4. 1942, do ghetta Terezín. Podmínky zde byly hrozné, ale to nejhorší ji ještě čekalo.

Brzy poté byla odvezena do vyhlazovacího tábora Osvětim. Zde bylo všem jasné, že odtud se již nikdo nedostane. Paní Tvrzské bylo vytetováno číslo (bystřejší si mohli povšimnout, že toto číslo má dodnes na levém předloktí). V Osvětimi zažila paní Tvrzská největší hrůzy, krom náročné práce, hladu, zimy a špíny jí zde umřel i milovaný tatínek. Už brzy měla být odsouzena na smrt do plynových komor. Ale co se zdálo být nemožným, se nakonec doopravdy stalo, a paní Tvrzská i s maminkou byla vybrána do transportu, který jel směrem Hamburk na odklízecí práce po bombardování Německa. Že budou možná zachráněny, ještě netušily, když spolu s ostatními vybranými vězni odjížděli vlakem, nicméně vzdalující Osvětim jim mohla dodat trošku naděje.

Když dorazili do Hamburku, vypukly obtížné práce na odklízení sutin. Poté byli odvezeni do koncentračního tábora Bergen-Belsen, ze kterého byla i s maminkou na konci války osvobozena britskými vojsky.

Po válce se spolu vrátily do Protivína, všichni jejich příbuzní byli mrtví a ony neměly nikoho… Přesto se snažily začít „nový“ život, a dnes má paní Tvrzská mnoho vnoučat i pravnoučat.

Celý příběh byl vyslechnut s neobvyklým tichem a napětím, po vyprávění následoval obrovský potlesk. Poté vše doplnila paní Alice Michalcová s prezentací, kde jsme viděli fotografie paní Tvrzské.

Vzápětí jsme se začali věnovat paní Blance Klimešové, která se narodila roku 1929, a svůj život nám vyprávěla z pohledu, kdy byla ještě dítě. Mluvila o hladu, nezaměstnanosti a bídě, která ji a její rodinu provázela 2. světovou válkou. Tatínek paní Klimešové byl za války vězněn za roznášení protiněmeckých letáků. Paní Klimešová vzpomínala, jak jim psal tajné dopisy i na útržcích toaletního papíru a byly hlavně o tom, jak se má dobře, ale ona věděla, že chce jen uklidnit matku. A tak se snažila tajně donést tatínkovi alespoň nějaké jídlo, ale až na několikátý pokus se jí to podařilo. S maminkou provozovaly kino na dnešní Lannově třídě a alespoň trošku si vydělaly na jídlo.

Celé vypravování bylo velice zajímavé, a paní Klimešová nám dokonce věnovala knihu pro děti, kam sepsala své příběhy. Ukázala nám i potravinové lístky a také dopisy od otce.

Poté vypravoval pan Václav Kopenec. Narodil se roku 1922 a v průběhu války byl totálně nasazený ve firmě AEG Kabelwerk v Berlíně. Zde strávil 2,5 roku a vystřídal několik pracovních pozic. Byl svědkem 320 náletů a vzpomínal, jak hrozné byly následky bombardování. Zavzpomínal na své mládí, kdy studoval gymnázium (ještě před válkou).

Pan Kopenec byl sympatický, vtipný, jen je škoda, že nezbylo více času na delší vypravování.

Všem hostům jsme poděkovali potleskem a pan zástupce 2. stupně předal kytice jako poděkování.

Myslím si, že se žákům beseda velmi líbila, mohlo by být na ni ale více času, a třeba s drobnou přestávečkou. Děkujeme našim pedagogům, že besedu zorganizovali, protože slyšet takové příběhy z úst pamětníků se nestává často.

pametnici2

 

Názory našich žáků

 „První příběh, který vyprávěla paní Hana Tvrzská byl asi nejdojemnější a nejlepší z mého pohledu. Vyprávěla o tom, jak byla v několika koncentračních táborech a dokonce zažila i Osvětim. Když jsem se jí koukla na ruku, do dneška měla vytetované číslo, pod kterým „žila“. Když vše vyprávěla, dojalo mě to a překvapilo mě, že na den dostávali jen 1/3 krajíčku chleba a šálek kafe. Tu paní obdivuji a má u mě veliký respekt, protože vzpomínat na to a vyprávět vše, není zrovna lehké. Příběh neměl žádnou chybu. Moc se mi to líbilo.“ Kristýna Hájková, 9.C

„Bylo to úžasný, skoro při každém slovu se mi chtělo brečet. Šokovalo mě, jak málo jídla bylo. Jak lidé dokážou být krutí k ostatním. Paní Tvrzská má u mě obrovskej respekt. Celé tohle bylo jedinečným zážitkem. Je mi líto, že na hrůzy za 2. světové války se zapomíná a lidé už ani nevěří, že se to stalo. Jedinečný zážitek. Děkuju :)“

„První paní měla nejzajímavější vyprávění a taky těžké dětství. Určitě měla ohromné štětí se svojí maminkou, když se dostali z Osvětimi jako pracovní síly. To jak jedli a kolik hodin museli strávit ve frontě a že každý, kdo stát nevydržel, byl zastřelen, a jejich spaní na těch palandových postelích, kde spalo šest vedle sebe a nemohli se každý zvlášť pohnout.“

„Nejvíce mě zaujal první příběh. O tom, co se dělo, jsem něco málo věděla a přišlo mi to už tak špatné, ale když se to slyšela od člověka, který to prožil, tak to bylo opravdu emotivní. Stále nemůžu věřit, že se tohle dělo.“ Sára Klimešová, 9. B

„V tu chvíli moje dojmy byly takové, že jsem k těm lidem, hlavně teda k paní Tvrzské, měla velký respekt. Všichni, co tam seděli, si ani z poloviny nemohli představit ty hrozné chvíle, co tam zažili. Někdy se tomu až nedá věřit, co všechno museli snášet. A ještě o tom vyprávět musí být strašně těžký, ale je dobře, že dnešní generace o tom ví a ponaučí se z toho. Bylo to zajímavé, až jsem nečekala, že někdo tak starý může být tak ukecaný :)“ Martina Čížková, 9.C

„Pan Kopenec byl docela v náladě a vtipný :)“

„Hlavně mě překvapilo, jak ti staří lidé byli čilí. Nejvíc se mi líbilo, jak pan Kopenec říkal, že kdyby šel s kalašnikovem na kopec, tak ty Němce všechny postřílí.“